úterý 17. září 2013

ÚVOD + KAPITOLA 1

Budova A, třetí patro, první dveře od konce. Na zdech je 84 kachliček, na podlaze 25. Světlo zhasíná po 12 minutách a 7 vteřinách, potom musíte máchnout rukou do tmy, povyskočit, udělat otočku. Cokoliv, abyste dali najevo, že zatímco ostatní jsou v lavicích, poctivě si zapisují a debatují o teorii relativity, vy sedíte na studené podlaze v záchodové kabince a přemýšlíte, kde se stala chyba. Jsou myšlenky opravdu cestou ke štěstí? Určuje to, na co myslíme, náš osud? Jak můžeme zabít démony v našich myslích, aniž bychom zabili sami sebe?               
                                                                                                         
Jmenuji se Dominika.



KAPITOLA 1 


Je mi zima. Do konce hodiny zbývá jen deset minut a já si představuju jak mě ve tři odpoledne, kdy bude ve škole konečně klid, najde uklízečka. Bude jí připadat zvláštní, že jsou dveře zamčené, ale nikdo ji neodpoví. Odemkne a chvíli ji bude trvat, než pochopí, co vidí. Nejdřív si bude myslet, že jsem usnula, že mě zmohly ty dvě hodiny těláku, že jsem se celou noc učila a jsem příliš vyčerpaná na to jít domů. Potom ji ale dojde, že nespím. Všechno se semele hrozně rychle, přijede sanitka, i když všichni budou vědět, že už je to zbytečné.  A pak to začne. Všechna ta přetvářka a faleš se vydere na povrch. Možná kvůli mně bude ředitelské volno, možná dokonce dvě. Další den se všichni shromáždí v tělocvičně a zahájí se představení. Lidi budou chodit k mikrofonu na pódiu, budou říkat jak skvělá, chytrá a jedinečná holka jsem byla. Že je mrzí, že mě nemohli poznat víc. Najednou budu mít spoustu kamarádů, i ty, kteří ani nevěděli, že někdo jako já, chodí na stejnou školu. Někteří budou křičet jak je život nefér a budou chtít pramen mých vlasů, na památku. A všichni budou brečet. Budou brečet tak dlouho, dokud se dřevěné parkety nerozmočí a nespolkne je velká černá díra. V té díře bude volně poletovat spoustu seker a někteří bohužel přijdou o hlav.. *Ťuk, ťuk* “Je tam někdo?“.. Dávám si ruku před pusu, aby nebylo slyšet jak dýchám. Chvíli je ticho, ale pak se ozve klapot podpatků a zabouchnou se dveře. Už to tady nevydržím. Podívám se na hodinky, mám tři minuty. Tři minuty než všichni vyběhnou na chodbu a mě opět přepadne ten známý pocit úzkosti. Musím pryč. Beru tašku, vycházím ze záchodů a běžím po schodech dolů. Nechci nikoho potkat, s nikým mluvit. V rychlosti popadnu bundu ze skříňky a se zvoněním za zády vyběhnu ze dveří. Konečně můžu dýchat.