Budova A, třetí patro, první dveře od konce. Na zdech je 84
kachliček, na podlaze 25. Světlo zhasíná po 12 minutách a 7 vteřinách, potom
musíte máchnout rukou do tmy, povyskočit, udělat otočku. Cokoliv, abyste dali
najevo, že zatímco ostatní jsou v lavicích, poctivě si zapisují a debatují
o teorii relativity, vy sedíte na studené podlaze v záchodové kabince a
přemýšlíte, kde se stala chyba. Jsou myšlenky opravdu cestou ke štěstí? Určuje
to, na co myslíme, náš osud? Jak můžeme zabít démony v našich myslích,
aniž bychom zabili sami sebe?
Jmenuji se Dominika.
Je mi zima. Do konce hodiny zbývá jen deset minut a já si
představuju jak mě ve tři odpoledne, kdy bude ve škole konečně klid, najde
uklízečka. Bude jí připadat zvláštní, že jsou dveře zamčené, ale nikdo ji
neodpoví. Odemkne a chvíli ji bude trvat, než pochopí, co vidí. Nejdřív si bude
myslet, že jsem usnula, že mě zmohly ty dvě hodiny těláku, že jsem se celou noc
učila a jsem příliš vyčerpaná na to jít domů. Potom ji ale dojde, že nespím.
Všechno se semele hrozně rychle, přijede sanitka, i když všichni budou vědět,
že už je to zbytečné. A pak to začne.
Všechna ta přetvářka a faleš se vydere na povrch. Možná kvůli mně bude
ředitelské volno, možná dokonce dvě. Další den se všichni shromáždí
v tělocvičně a zahájí se představení. Lidi budou chodit k mikrofonu na
pódiu, budou říkat jak skvělá, chytrá a jedinečná holka jsem byla. Že je mrzí,
že mě nemohli poznat víc. Najednou budu mít spoustu kamarádů, i ty, kteří ani
nevěděli, že někdo jako já, chodí na stejnou školu. Někteří budou křičet jak je
život nefér a budou chtít pramen mých vlasů, na památku. A všichni budou
brečet. Budou brečet tak dlouho, dokud se dřevěné parkety nerozmočí a nespolkne
je velká černá díra. V té díře bude volně poletovat spoustu seker a
někteří bohužel přijdou o hlav.. *Ťuk, ťuk* “Je tam někdo?“.. Dávám si ruku
před pusu, aby nebylo slyšet jak dýchám. Chvíli je ticho, ale pak se ozve
klapot podpatků a zabouchnou se dveře. Už to tady nevydržím. Podívám se na
hodinky, mám tři minuty. Tři minuty než všichni vyběhnou na chodbu a mě opět
přepadne ten známý pocit úzkosti. Musím pryč. Beru tašku, vycházím ze záchodů a
běžím po schodech dolů. Nechci nikoho potkat, s nikým mluvit.
V rychlosti popadnu bundu ze skříňky a se zvoněním za zády vyběhnu ze
dveří. Konečně můžu dýchat.
Ahoj, tady je jen taková malá pozvánka na GIVEAWAY - http://handbagforladies.blogspot.cz/2013/11/giveaway-getfashioncz.html :-)
OdpovědětVymazat